Vždy jsem se snažila zbytečně se nevyjadřovat k politické situaci ani politickým tématům. Velmi dobře si uvědomuji, že tato témata nikdy nemohou být černo – bílá a jako jedinec asi ani nemůžeme dohlédnout na všechny okolnosti, které jsou ve hře. Zároveň se učím respektovat a přijímat různorodost názorů a voleb každého. To, že mi jsou některé bližší, je přirozené.

Postupně však vnímám, že by člověk měl, alespoň někdy udělat výjimku a měl by jít s kůží na trh i za předpokladu, že možná vzbudí kontroverzní reakce. Ale možná počátek diskuse a sdílení různých názorů je cestou ke klidnější a harmonické budoucnosti.

To, co mne přivedlo k napsání tohoto článku, je požár katedrály Notre-Dam v Paříži a následné dění okolo toho. Celou situaci vnímám, jako velmi smutnou. Jedna z dominant velké Paříže byla velmi poničena a nyní je na ni smutný pohled. Ale ……

V katedrále nikdo nebydlel, a tak nikdo nepřišel o střechu nad hlavou. Vím, že to zní krutě, ale bez katedrály klidně můžeme žít. Já, Vy, kdokoli. Možná by Paříž bez ní vypadala jinak, ale rozhodně je zde mnoho dalších míst, kvůli kterým je Paříž Paříží. Energie místa, kde katedrála stojí je a zůstává, ať s budovou či bez.

Požár pařížské katedrály vzedmul okamžitou a velkou solidaritu. Miliardy EUR lítají.

Pár dní na to se však na druhém konci světa udála jiná událost a možná ještě smutnější a tragičtější. Na Srí Lance přišlo o život mnoho desítek lidí, jen kvůli tomu, že někdo chce druhým nahnat strach, aby je mohl ovládnout. Sem ale nějak, zatím asi, miliardy neputují. V takovém případě totiž nebude postaven pomník s vytesanými jmény dárců, aby bylo jasné, kdo pomohl k obnově monumentu i následujícím generacím.

Přitom na Srí Lance zůstalo tolik lidí samo, přišli o své děti, rodiče, příbuzné. To vnímám jako opravdovou tragédii, velký smutek i pocit beznaděje.

K životu potřebujeme vzduch – vodu – potravu – slunce. To vše nám poskytuje Země – Vesmír. Všechno ostatní je již nad rámec a cokoli dalšího můžeme považovat za velký dar a přepych.

PŘÍRODA a VESMÍR je to, co nám dává ono privilegium ŽÍT.

Bez nich bychom tu nebyli nikdo z nás. A je úplně jedno kolik máme na kontě. Život má jen jedno pravidlo a to být v souladu s vesmírnými zákony. My je však již několik staletí překračujeme a zkoušíme, jak daleko ještě můžeme zajít. Můj osobní pocit je, že již moc daleko ne.

A právě v tuto chvíli, kdy píši tato slova, mi přišla zpráva od syna ze školy, že navždy odešla jejich spolužačka z druhé třídy………………….

Vnímám, že budeme poměrně často konfrontováni s různými extrémními zážitky na všech možných úrovních. Proč? Abychom se konečně probudili a začali být vědomí. Vědomí si toho, jaké důsledky má naše každodenní chování a rozhodování. Mám jeden, možná v kontextu dalších událostí malicherný, čerstvý zážitek z výletu na Sněžku.

Nával turistů byl o velikonočních dnech opravdu obrovský, úplně jsem vnímala, jak je z nás hora unavená a jen tiše drží. Při cestě dolů, jsem si všimla, že se někomu uvolnil nesmek resp. jeho část a zůstal ležet na sněhu. Než jsem k němu došla, tak okolo v obou směrech prošlo dobře 50 lidí. Nikdo ho nezvedl, aby ho odnesl a vyhodil. Počkal na nás :). Další odpadky jsme posbírali po jiné cestě. A myslím, že toto jsou věci, které můžeme dělat každý den, kdykoli. Solidaritu bych velmi ráda zažila při každodenním zapojení se do možná malých, ale každodenních skutků.

To, co se denně děje s naší přírodou a matičkou Zemí je smutné a alarmující. Kácení lesů a pralesů, těžení nerostných surovin, znečišťování vody a vzduchu……. doplňte si sami. Rozmanitost je veliká.

Dívat se, pomáhat a vnímat, co která činnost přinese nejen nám, ale i co po nás zanechá, je jedním ze způsobů, jak můžeme věci začít měnit.

Jsme málo trpěliví a když s něčím začneme, chceme vidět výsledky ihned. To se někdy povede, jindy to trvá déle. V každém případě se někde začít musí. Začněme tam, kde to máme nejblíže u sebe. Příroda nám jasně ukazuje, že je nejvyšší čas náš přístup a egoismus změnit. I ona se umí bránit a všechny naše vyspělé technologie nám jsou v takovém případě k ničemu. Co dáváme, to se nám vrací.

Když jsme začínali na lekcích s vědomými záměry, myslela jsem si, že budeme řešit jen taková „pozemská“ přání. O to více jsem překvapená, jak často přicházíte s požadavky na záměry právě pro Zemi a její uzdravení. Jeden ze záměrů je myslím velmi výstižný a můžete se k němu kdykoli přidat i Vy.

Záměr RADOSTI

Nalaďte se na svůj dech a zklidněte se. Zkuste

Vyšlete z hloubi svého srdce prosbu, abyste cítili RADOST. Nalaďte se na pocit radosti. Vzpomeňte si, kdy jste cítili opravdu ryzí radost.
Vnímejte, že postupně radost vibruje v každé vaší buňce. Až budete vnímat, jak radost vibruje celým Vaším tělem, představte si, jak vychází i ven, do aury a pak dál. Skrze chodidla ji můžete poslat do Země a z ní se pak může šířit do celého Vesmíru. Jako byste se stali žárovkou, která rozsvítí Zemi i Vesmír.

Setrvejte v tomto pocitu pár minut a jen pozorujte.

Až budete chtít skončit. V duchu požehnejte Vesmíru, Zemi, všem okolo sebe známým i neznámým a sami sobě. Poděkujte, otevřete oči a vraťte se zpět.

---

Možná se vám to může zdát málo, ale věřte, že v tom je veliká síla a hloubka. Radost má ty nejvyšší vibrace. Radost je pocit, který léčí.

Vnímejte, co cítíte, co děláte a zkuste si alespoň jednou za den u některé ze svých činností uvědomit, jaký má dopad na vaše okolí, přírodu, Zemi, Vesmír. Všichni se učíme být vědomější ve svém konání a začít se dá kdykoli, kdekoli, s kýmkoli.

Těším se, na další záměry, které budete přinášet na lekce či na společný víkendový pobyt.

Přeji vám všem vědomé chvilky sama se sebou. Kéž víme, co děláme.

Krásné jaro

Dita