Den, kdy píši tento článek je dle astrologů superúplněk (14.7.22). Již delší dobu to moc nesleduji, ale někdy se prostě věci sejdou. Trávím poslední den na dovolené, než se vydáme na dvoudenní cestu domů. Před odjezdem jsem měla takové divné stavy mysli, zda mám odjet, zda jsem si opět nevymyslela naprostou hloupost, jet sama až do Dubrovníku atd., znáte to. Mysl dokáže vytvořit kouzelné konstrukty, ale něco uvnitř mi říkalo, JEĎ.
Poprvé jsem zde byla, když mi byly 3 roky a pak jsme sem s rodiči jezdili, jak nám režim a možnosti umožnily. Máma zde měla přátele a my bydleli u nich, na „chatě“ u moře. Díky tomu mi tato oblast velmi přirostla k srdci, měla jsem možnost poznat život místních lidí a být alespoň na chvíli jeho součástí. Byly to vždycky úžasné prázdniny, plné nádherných zážitků.
Teď jsem se sem vrátila se synem téměř po 20-ti letech. Z máminých přátel již bohužel nikdo nežije, ale místa a vzpomínky zůstaly. Prošla jsem si místa, kde jsme společně chodili a trávili čas. Po několika dnech jsem si uvědomila, že když jsem zde cítím klid, takový, který máte doma. Jako by to byl nějaký můj druhý domov. Na jiných místech Chorvatska je to prostě výlet, dovolená, ale tady je to pro mě jiné. Během několika dní pobytu zde, se ve mně usídlil klid, který jsem již dlouho nezažila a necítila. Klid spojený s radostí někde uvnitř sebe. Prostě je to pro mě nějakým způsobem velmi zázračné místo.
PROČ?
Když jsem dnes seděla na terase hotelu na snídani a vnímala ten nádherný výhled na moře, různé zátoky, kameny, zelené cypřiše a borovice, cítila paprsky slunce na kůži, najednou mi něco došlo. Něco pro mě velmi podstatného. Najednou jsem pochopila PROČ. Proč jsem musela zavřít své jógové studio a úplně opustit vedení lekcí.
Je to téměř tři roky od mé poslední rozlučkové lekce. Celou tu dobu mě otázka, „proč“ více, či méně zaměstnávala. Velmi mě tato „práce“ bavila a měla jsem pocit, že dává smysl mně i ostatním. Jen prostě na konci už to nešlo. Nic nefungovalo a mně bylo opravdu špatně, jak fyzicky, tak psychicky. Žádná radost ani záře se nekonala. Ukončení byla jediná cesta, abych se úplně nezbláznila a nevyčerpala.
Dnes vím, že to jinak nešlo, že to vlastně byla správná a jediná možná cesta. Jen prostě někdy chvilku trvá, než se věci poskládají a má analytická hlava si dovolí dovolenou, abych mohla pochopit? Možná „pochopit“ je silné slovo, ale většinou, když něco cvakne, tak se vám velmi uleví, a to se stalo právě teď. Jako bych se dostala domů i sama v sobě. Druhý domov vnější mi zprostředkoval cestu k tomu mému, vnitřnímu.
V okamžiku, kdy jsem končila s mojí lektorskou kariérou mi došlo, že každá metoda či sytém má své hranice a tedy omezení. A je úplně jedno o co se jedná, zda o duchovní nauky, náboženství, exaktní vědy, společenské i politické systémy. Na tom opravdu nezáleží.
Systém = hranice a omezení
Vědomí NEMÁ hranice, je bez omezení
Dostanete-li se na hranici systému, jste konfrontováni sami se sebou. Zůstanete ve známém a bezpečném systému nebo skočíte a půjdete se podívat a prozkoumat co je za jejími hranicemi? Může to být dobrodružné, nebezpečné, osvobozující, obohacující, jakékoli si dovolíte. Každopádně byste měli vědět, že opouštíte stádo, kde se můžete schovat, hledat a označovat viníky, dělat, že je všechno v pohodě. Jdete sami do neznáma.
Každé opuštění systému znamená, že jste se posunuli na další úroveň vědomí. Mnohokrát jsem přemýšlela, proč jsem jak přelétavý pták, který studuje a zkouší různé alternativní a terapeutické metody a u žádné dlouho nevydrží. Moje nejdelší „kariéra“ byla spojená s kundaliní jógou, ale i ta skončila. U každé metody jsem došla na hranice, kdy mně přestala fungovat a tudíž jsme ji již nemohla dál používat.
Neznamená to, že je na nich něco špatně. Každá metoda odvedla svoji práci, pomohla mi na určité úrovni se posunout dál, ale pak najednou konec. Už nefungovala a nebyla potřeba. Každá metoda je jen nástroj a na každou činnost jsou potřeba v různou dobu jiné nástroje, např. u vaření je naprosto přirozeně měníme, než je hotovo a my můžeme sníst, co jsme uvařili. U osobního rozvoje to ale často vnímáme jinak.
Může to znít velmi nafoukaně a egoisticky, věřte, že jsem se tím hodně trápila. Ale já jen došla na hranice a můj pud sebezáchovy velel, skoč. A pointa?
Být sám sebou
Když se dotknete Vědomí, Boha, Božství, Vesmíru….., zjistíte, že metody jsou jen nástroje, jako kladivo, pila, tužka, kalkulačka, vč. všech duchovních nauk a směrů či seberozvojových metod…… Mohou vám na chvíli pomoci zorientovat se, postavit pomyslný most na druhý břeh, odkrýt vaše dary, podpořit vás, ale měli byste vědět, že jednoho dne bude potřeba být sám za sebe, bez nástrojů, jen BÝT. Ony metody jsou totiž velmi pohodlné štíty a závoje, za kterými nejste tolik vidět, můžete se schovat. A já se asi dlouho bála být vidět, být viděna hlavně i sama sebou.
To je oč tu celou dobu běží. Znát sám sebe a být sám/sama sebou. To je to, co se po mně celou dobu chtělo. Věděla jsem to, někde uvnitř to bylo, jen se to lehce řekne a hůře provede. Ono to nejde provést na vědomé úrovni. Jde o pocit, který musí přijít, vyvstat z nitra a jakmile ho pocítíte, tak víte, že to je ono a už není co řešit. Slova jsou na to krátká, něco prostě nejde popsat, ale třeba ten můj pocit, se kterým toto píši se dotkne i vás. Můžete ho procítit a pak budete vědět, resp. cítit. A to je úplně nejvíc. Hlavu do toho netahejte, ta to nikdy nepochopí.
Proč to celé píšu?
Mám silný pocit a vidím to kolem sebe, že se právě nacházíme v době, kdy spousta systémů je na svém konci. Každý z nás se s největší pravděpodobností dostane do situace, kdy mu něco, na co byl mnoho let, možná celý život zvyklý, přestane fungovat. Ráda bych vám tímto jen dodala odvahu ke skoku do neznáma. Není nic špatného ve vás ani v druhých, jen se prostě máte posunout dál. Nastal čas zkusit něco nového, dotknout se sami sebe, své podstaty.
Není čeho se bát, pro každého z nás je zde na světě místo a je to to nejúžasnější místo s neomezenými možnostmi pro každého z nás, jen když si to dovolíme.
S láskou
Dita